Někdy možná musí dobrý člověk zemřít abychom se zamysleli
Dozvuky pana Kotašky
Dnes jsem se zúčastnil pohřbu pana Bohumila Kotašky. Dozvuky obřadu v křesťanském duchu ve mně zůstaly po celý den a vedly mě k hlubšímu zamyšlení, které se mnou můžete sdílet.
Paní farářka Eva Červená, která vedla tento smuteční obřad, v jednom okamžiku připomněla přítomným bohatý život Bohumila Kotašky, jeho hlavní mezníky, dětství, vyučení, manželství, práci, děti, vnuky. Jedna věta však byla nade vše. "Bohumil byl člověk, který o své víře nemluvil, on svou vírou žil", vystihuje pravou podstatu životního postoje pana Kotašky. Jeho lásku k druhým, jeho rozvahu, moudrost. I když o tom takový člověk nemluví, prostě tu sílu cítíte. Člověk žijící v souladu s vyšší autoritou, má pro pozemská trápení a šarvátky jiná měřítka.
Jen zvažme dobu, do které se narodil a ve které žil. Jako dospívající kluk se musel během války vyrovnávat s trvalým strachem o svého otce, který zastupoval starostu, měl mlýn, ve kterém se mlela základní lidská potravina. Gestapo ho mělo neustále na očích. Jednou mi vyprávěl příhodu z války, jejíž přesné znění si již nepamatuji, ale v paměti mi zůstalo něco podobného s dnešní dobou. V Plané hořelo a hasičské auto mělo někde U Mýta poruchu, snad prasklé kolo, kvůli které nedojelo k požáru včas. Zdánlivá hloupost rozpoutala gestapácké šílenství, spočívající v tom, že se prostě musel najít viník. Viník byl samozřejmě velitel hasičského oddílu a také starosta Kotaška. Sice u toho nebyl, ale logicky za to mohl. Myslím, že ani následující doba kolektivizace nemohla být pro majitele prosperujícího mlýnu příliš veselá. V takových chvílích člověk asi musí mít oporu mimo herní desku zlovůle lidí u moci.
Možná si na to pan Kotaška vzpomněl ve chvíli, kdy byl již vážně nemocný převezen do nemocnice místo toho, aby se podrobil výslechu na kriminální policii, protože se nějaký duševně chorý člověk ve svém trestním oznámení domníval, že by mohl někde mít ulité milióny úplatků za kabelizaci Sezimova Ústí. Přál bych si, abych měl pravdu, když si myslím, že nad tím ve své velikosti mávnul rukou. Ale upřímně řečeno, bojím se, že pro poctivého a čestného člověka to v boji se smrtelnou nemocí znamená těžký kopanec do žaludku.
Pohřeb v křesťanském duchu spočívá mimo jiné v tom, že se pozůstalí a bližní za mrtvého modlí. Motlitba je vlastně forma lásky, kterou ve svých vzpomínkách na zemřelého posíláme my živí směrem vzhůru, jako přímluvu a prosbu, aby duše nám drahého člověka došla pokoje. Přítomní mají v tento okamžik šanci odpustit zemřelému všechny chyby a lidské poklesky, kterých se na nás dopustil, aby duše mrtvého nebyla znečišťována naší již zbytečnou nenávistí. Tento okamžik je společný mnohým kulturám a náboženstvím a má jistě kořeny mnoho tisíc let hluboko v lidské historii. Nenašel jsem nic k odpouštění, ale i tak jsem odpustil vše. Budou-li modlitby všech zúčastněných z plné obřadní síně táborského krematoria vyslyšeny, má pan Kotaška u Pána Boha jistě nějaké body k dobru. Vy, co jste se nemohli posledního rozloučení zúčastnit, jste se vlastně během čtení těchto řádek k dopolednímu obřadu připojili. Svou vzpomínkou, úctou a láskou.
V moudrých knihách se píše o nemoci jako součásti životní cesty. Připomíná se zde, že i nemoc má pro člověka svůj smysl, stejně jako smrt. Věděl jsem dlouho, že starý pan Kotaška je nemocný. Nebylo to vidět. Dlouho a marně jsem hledal smysl jeho nemoci. Nenašel jsem. Až teprve když zemřel a já viděl kondolence na svých stránkách a nekonečný zástup lidí, vyjadřujících pozůstalým svou soustrast, mi jeden smysl došel. Někdy se stane, že nemoc a odchod z tohoto světa nemá smysl pro nemocného, ale především pro ostatní. Někdy možná musí dobrý člověk zemřít proto, aby si ostatní uvědomili, jak vzácného člověka ztratili a v této perspektivě se zamysleli nad svým životem, nad skutečnými hodnotami, nad tím, jak se k ostatním chováme a jak se jim odvděčujeme.
Na závěr mého zamyšlení jsem našel text, který asi při posledním rozloučení v našich krajích nezaslechnete, ale používá se při stejné příležitosti. Říká se mu mantra, je v sanskrtu a pochází z himalájské kultury.
ÓM ASATÓMA SADGAMAJA
TAMASOMA DŽOTYRGAMAJA
MRITJÓRMA AMRITAMGAMAJA
Veď nás od nepravdy k pravdě, od temnoty ke světlu, od smrti k nesmrtelnosti.
Martin Klíma
Redakce - 18.11.2004Martine díky za tak pěkná slova a hlubokou úvahu. Přejme si jenom, aby toto poselství přečetlo mnoho lidí, a aby o něm přemýšleli.
Vážený pane Klímo,Vašemu vzpomínkovému zamyšlení patří i mé poděkování.Upřímné.Je určitě pohlazením i pro rodinu zemřelého pana Kotašky.
Zde můžete svobodně reagovat na článek. Reakce se objeví ihned a není cenzurována, buďte proto prosím slušní. Pozor, vyplnění jména a textu je povinné. Pokud tyto položky nevyplníte, váš příspěvek se nezobrazí.
Volný pokec