O chudobě, vzdělání, podpoře a adopci
Pomáhat je radost
Ne, nejsem žádný velký optimista, který si myslí, že změní svět.
Následující řádky nemají nic společného s životem v Sezimově Ústí. Ale jelikož jsme všichni lidé, myslím si, že nebude zcela od věci, když zde napíši, co mám na srdci.
Ať už jsme v Sezimově Ústí nebo v celé České republice s čímkoli nespokojení, asi pro nikoho ze zdejších čtenářů nebude žádným tajemstvím, že jsou na světě místa, kde se žije velmi těžko. Mám tím na mysli především země Třetího světa. Někde jsem četl, že na světě je tolik peněz, že by každý člověk mohl žít v blahobytu. Bohužel jsou však v rukou jen části obyvatel Země a zatímco my obyčejní lidé si užíváme relativního blahobytu, tak miliony lidí trpí hladem, žízní, žijí v nelidských podmínkách sužováni nemocemi, proti kterým my léky máme, ale oni umírají, protože na ně nemají peníze.
Říkal jsem si, jak bych já, obyčejný člověk, který navíc žije jen z invalidního důchodu, mohl pomoct. Do nějaké humanitární organizace jsem vstoupit nemohl, kvůli svému tělesnému postižení. Musím říct, že ta nemohoucnost mě dost trápila, zvlášť když jsem byl denně konfrontován se zprávami v médiích o chudobě lidí v zemích Třetího světa. A pak jsem jednoho dne viděl v televizi nějaký pořad, kde se mluvilo o adopci dětí na dálku. Okamžitě jsem sedl k internetu a našel si vše potřebné.
Za peníze, které pro nás nejsou nijak velké, může moje dnes již jedenáctiletá adoptivní dcera Serah (na fotografii) chodit do školy, vzdělávat se a to je podle mne základ všeho. Vím, že je to běh na hodně dlouhou trať, ale čím více vzdělaných lidí v chudých zemích bude, tím dřív se ta zoufalá situace změní. Ne, nejsem žádný velký optimista, který si myslí, že změní svět. Ale aspoň vím, že díky tomu, že jsem jen tak nečině nepřihlížel a pokusil se aspoň něco málo udělat, něco, co bylo v mých silách, může být jedno dítě alespoň trochu šťastnější. Věřte mi, že číst její dopisy nebo výsledky ze školy s hodnocením učitelů je radost.
A tak, pokud byste také chtěli nějaké dítě adoptovat, podívejte se na internetové stránky Humanistického centra Narovinu (www.adopceafrika.cz), kde se dozvíte vše potřebné. Je to opravdu seriózní organizace, která z vás jen nevyláká peníze a dítě nedostane nic. Nejsem členem této organizace, píši to jako adoptivní rodič, který má jen dobré zkušenosti. A pokud se budete řídit instrukcemi lidí, kteří vše zařizují, budete je mít také.
Marek Sedlák
Upřímně - skláním se před Vámi, pane Sedláku.BTW -Nebudu slibovat, že se k Vám připojím, neboť nějakou tu „ kačku “ každým rokem věnuji jiným potřebným.
Kolemjdoucí: Já bych to nenazýval šlechetností. Podle mne je to obyčejná lidskost a tu má v sobě každý člověk.
Ahoj Marku, velice ráda se setkávám s tvým jménem i když prostřednictvím internetu, chtěla bych tě pozdravit a poděkovat za pomoc dětem i když na dálku.Děti jsou bezbrané bytosti,nádherné,neopotřebované a hlavně naše budoucnost.Mám pocit že se známe osobně z Prahy a proto když budeš mít zájem napiš mi.Ahoj Renata
Zde můžete svobodně reagovat na článek. Reakce se objeví ihned a není cenzurována, buďte proto prosím slušní. Pozor, vyplnění jména a textu je povinné. Pokud tyto položky nevyplníte, váš příspěvek se nezobrazí.
Volný pokec