Dnes po dlouhé nemoci zemřel 1. porevoluční starosta
Zemřel starosta Jaroslav Schneider
Smutná zpráva o smrti Jaroslava Schneidera mě velmi zasáhla. Celý zbytek dne jsem se marně snažil o tomto mimořádném člověku něco napsat. Naprostou náhodou jsem na sklonku dne narazil v archivu na rozpracovaný článek, který jsem napsal přesně před dvěma roky a jedním dnem, 8. prosince 2003. V té době jsem ještě pracoval na městském úřadě a neměl jsem místo ani příležitost, kde podobné zamyšlení zveřejnit. Snad, jakoby vůlí osudu, nyní přichází ta správná chvíle jej dopsat.
Často jsem při svém pobytu na městském úřadě vzpomínal spolu s kolegy na starostu Jaroslava Schneidera. Na starostu, který byl skutečným, váženým starostou a jehož osobnost byla nepřehlédnutelná.
Při smutném pozorování nového vedení jsme rádi vzpomínali na jeho životní moudrost, hřejivý či černý humor, lidské cítění a především tak potřebnou schopnost racionálně uvažovat, vyslechnout argumenty, zamyslet se nad nimi a vydat stanovisko, které bylo v danou chvíli nejlepší. A nebyla to jen jednoduchá líbivá gesta, ale i složitá, nepříjemná a nepopulární rozhodnutí, které si musel umět obhájit.
Starosta Schneider nebyl loutka, kterou by pomocí dlouhých provázků ovládal někdo jiný. Byl silnou osobností s vlastním názorem a uměl si ho prosadit. Byl oporou mnoha stovek občanů tohoto města i lidí, kteří pro něj pracovali. Téměř každý den jsem potkával na chodbách úřadu lidi, kteří šli za panem starostou. Šli si postěžovat, pohovořit, poděkovat, či jen pozdravit. Starosta Schneider pracoval pro občany. V úředních dnech neopouštěl svoji pracovnu, aby byl lidem co nejvíce k dispozici. Každého vyslechl a když mohl, tak i pomohl. Měl jsem pocit, že i ti, kterým nemohl pomoci, odcházeli z jeho kanceláře s pochopením.
Starosta Schneider plnil sliby. Slovo vysokého muže s hlubokým hlasem prostě platilo, člověk mu mohl věřit a mohl se na něj spolehnout. Kontrast, který přišel po volbách na podzim 2002 byl tudíž pro všechny jeho spolupracovníky velmi bolestný. Starosta Schneider se těšil na odpočinek, důchod, rybaření a vnuky, proto již v roce 2002 nekandidoval a odstěhoval se k řece Lužnici.
Naděje na uzdravení, která naplňovala blízké Jaroslava Schneidera i jeho samého, byla bohužel v minulých týdnech vystřídána rychlým a bezohledným nástupem nemoci, kterou bývalý starosta trpěl. Silné bolesti, které ji provázely, zabránily mnohým z nás, abychom se s tímto velkým a družným člověkem osobně rozloučili. Při posledním společném svátečním doutníku v září tohoto roku jsme se domluvili na návštěvě s tím, že mám předem zavolat. Osud však měl jiné plány. "Martine, omlouvám se, není mi dobře, ozvěte se za pár dní, rád bych s vámi mluvil. Slibuji, že se s vámi setkám i kdyby to mělo být moje poslední setkání," dodal s úsměvem. Stěží mi dochází, že za těmito slovy již žádná další nebudou.
V tento den završil svou životní pouť významný člověk, na kterého bude vzpomínat velké množství lidí. Mnoho lidí potkal a mnoho jich ovlivnil. Když se kdokoli z nás rozhlédne, může vidět jeho stopy. Stopy člověka, který svůj život nežil nadarmo a nežil ho jen pro sebe. Mně osobně svou moudrostí a rozvahou Jaroslav Schneider mnoho naučil. Pokud bych měl být někdy starostou města, snažil bych se být alespoň částečně jako on.
Poslední rozloučení s Jaroslavem Schneiderem se koná v úterý 13. prosince 2005 v 11.30 hodin v táborské smuteční síni.
Martin Klíma
Zde můžete svobodně reagovat na článek. Reakce se objeví ihned a není cenzurována, buďte proto prosím slušní. Pozor, vyplnění jména a textu je povinné. Pokud tyto položky nevyplníte, váš příspěvek se nezobrazí.
Volný pokec