Souhrnné informace o historii a současnosti města
O městě Sezimovo Ústí
Sezimovo Ústí - původ názvu, historie města, kulturní památky
Původní osada u ústí Kozského potoka do Lužnice (odtud jméno Ústí) se poprvé písemně připomíná r. 1262 (de Auzt), kdy zde již stál klášter dominikánského řádu. To svědčí o existenci osídlení již před tímto datem, o ní však není dochovaných informací. Brzy po r. 1268, když zpustlo blízké Hradiště (tj. pozdější Nový Tábor), byla osada povýšena na město. Zbohatlo nejen z výnosů zlatých rýžovišť a z dolů na stříbrnou rudu, o jejichž existenci máme zprávy z 13. (r. 1272) a poté z 14. století (r.1345), ale také díky výhodné poloze na obchodní stezce - v místech vhodných k překročení řeky. Dalšími prosperujícími činnostmi bylo kromě obchodu se solí soukenictví a hrnčířství. Podle rodu Sezemů (staročesky sezěmbcb znamenalo "tuzemec, člověk zdejší"), vzešlých z rodu Vítkovců, pánů s erbem pětilisté růže, kteří zde sídlili od poč. 14. století (1322 Sezema de Vsk), dostalo město přívlastek Sezemovo (1419 z Ústí Sezemova), změněný záhy disimilací dvou -e- v Sezimovo. Postupem doby dosáhlo poddanské (nikoli tedy královské) město své vrcholně středověké podoby s převážně řemeslnickými a obchodními aktivitami, nacházel se zde vedle zmíněného kláštera i kostel s farou, panský palác a špitál pro chudé. Město složené ze čtyř částí se dvěma branami se na rozdíl od současné podoby rozkládalo i na levém břehu Lužnice. Na těchto místech probíhal od r. 1962 rozsáhlý archeologický výzkum, který přinesl významné nálezy, umístěné rovněž v táborském muzeu. Jedinečně nám tak dokládají způsob života ve středověkém městě, neboť veškeré odkryvy byly opět zarovnány. Objeveny byly také zbytky zdí, patřící objektům někdejšího předměstí, založeného ve 14. století, nazývané Nové Město Ústí. Kromě něho se k Ústí připojovala další dvě rozsáhlá předměstí, oddělená od města patrně ze stejných důvodů - z obav před požáry.
Dějiny středověkého města úzce souvisí s Kozím hrádkem, který se nachází asi tři kilometry východním směrem, na ostrohu nad údolím Kozského potoka, v malebné krajině lesních komplexů a rybníků. První zmínka o něm se datuje k r. 1377 (majitelem Vlček z Kozího), na významu a v širší povědomí povstal až v letech 1413-1414, kdy tady pod záštitou jeho majitelů, Jana a Ctibora z Ústí, pobýval (či spíše se ukrýval) mistr Jan Hus. Neboť přišel do kraje, který měl již své revoluční tradice, věnoval se kromě plánované literární činnosti (dokončil tu svou významnou Postilu a sepsal i některá další základní díla, např. traktát O svatokupectví, O církvi nebo spis O šesti bludiech), hojně i kazatelské službě. Po odchodu Husa na hrad Krakovec u Rakovníka a posléze do Kostnice, kde byl nakonec za svou ideologii r. 1415 upálen, Kozí hrádek pustne, až je roku 1438 za válečného tažení rakouského vévody Albrechta zničen požárem. Roku 1452 je již uváděn Kozí hrad jako pustý. Trosky hradu sloužily až do 19. stol. jako zdroj stavebního materiálu pro různé blízké stavby, pozvolna tak jako desítky podobných hrádků a tvrzí splýval s okolní krajinou. Teprve r.1886 na žádost profesora táborského gymnázia Augusta Sedláčka byly učiněny první práce k záchraně (odkryty základy obytné věže). Jelikož se rakouské úřady obávaly oživení Husových tradic, byly další úpravy hrádku prováděny neodborně a více archeologických nálezů se zničilo než zachránilo. Obrat k lepšímu nastal až od r. 1899, kdy se iniciativou ústeckého učitele a amatérského archeologa Josefa Švehly začalo s odkryvy a průzkumy. Hrádek byl pohřben pod nánosy, které vytvářely nápadnou zalesněnou vyvýšeninu, proto práce trvaly celých 15 let, po 1. světové válce byly zříceniny hradu definitivně zakonzervovány. Množství zdejších vykopávek je uloženo spolu s modelem hradu v husitském muzeu v Táboře. Trosky Kozího hrádku, vyhlášené r. 1962 národní kulturní památkou, dnes spolu s blízkou lesní hospodou představují významný turistický cíl.
Koncem února roku 1420 bylo město obsazeno prohusitsky smýšlejícím obyvatelstvem. Jelikož byla poloha obce z vojensko-strategických hledisek naprosto nevýhodná, přesídlili husité severněji po Lužnici, kde založili Hradiště hory Tábor. Staré Sezimovo Ústí bylo zapáleno a opuštěno na dlouhá staletí. Na místě zaniklé obce vznikl poplužní dvůr, jemuž se od 17. století říkalo Starý Tábor.
Osada byla obnovena až v letech 1827 - 1828 úsilím táborského učitele Antonína Svatoše. Nově založená ves Svatošov se však po povýšení na město vrátila k původnímu jménu Sezimovo Ústí. V r. 1835 vznikl v místech původního kostela empírový kostel Povýšení svatého Kříže.
Dnešní město je rozděleno mezinárodní silnicí E 55 na dvě části - Sezimovo Ústí I a II. Výše zmíněná historie se týká Sezimova Ústí I, které leží blíže Lužnici, dnes jen na jejím pravém břehu, a tvoří tedy historicky starší část města. Sídlo mělo do 30. let 20. stol. charakter příměstské táborské osady.
Novodobé dějiny Sezimova Ústí I jsou nerozlučně spjaty s významnou osobností, druhým prezidentem Československa, doktorem Edvardem Benešem, který ve 20. letech několikrát pobýval u svého bratra na dnes již zaniklém Soukenickém Mlýně. Tento kraj na něho zapůsobil natolik, že si přímo na soutoku Kozského potoka a Lužnice nechal v letech 1930-31 postavit architektonicky obdivuhodnou vilu v jihofrancouzském stylu (viz Benešova vila). V jejím interiéru postupně vznikla obdivuhodná sbírka starožitného nábytku i moderního umění. Dnes je umístěna většina mobiliáře v táborském husitském muzeu. V rozsáhlém areálu s parkem, lesem, skalkami a jezírky žil a odpočíval spolu s chotí Hanou, s výjimkou válečného exilu, až do své smrti - 3.září 1948. Ke zdejší krajině i k jeho obyvatelům si vytvořili velmi kladný vztah, také místní obyvatelé na ně ani po jejich úmrtí nikdy nezapomněli. Pod kazatelnu, kde podle pověstí promlouval k lidu sám mistr Jan Hus a kde se nyní nachází hrobka manželů Benešových, proudí každoročně značné množství jeho obdivovatelů. Budovaný památník v Benešově vile je nyní veřejně přístupný ve státní svátky a ve dnech výročí manželů Benešových.
Sezimovo Ústí II vzniklo na místě pozemků městského dvora (Velký Dvůr) v r. 1939, zásluhou podnikatelských aktivit Tomáše Bati. Tehdy totiž bylo započato s výstavbou velkého strojírenského závodu MAS (Moravské akciové strojírny), nyní Kovosvitu a.s. V jeho sousedství současně vyrostl nejen kulturní a zároveň obchodní dům (současný hotel), ale i moderní sídliště pro zaměstnance, charakterem podobné zástavbě ve Zlíně (tzv. Baťovské domky).
Odkaz města je tedy významný, historicky zcela jedinečný a neměl by upadnout v zapomnění. Vždyť nebýt Sezimova Ústí, středověkého centra obchodu, řemesel a kolébky husitství, nemohl být založen Tábor, kde bylo Husovo učení zvěčněno. Také soudobé město se vyplatí poznat, pochopit a dále jej rozvíjet, aby v souladu se svou historickou tradicí, patřilo i v budoucnu k moderním městům.
čerpáno v diplomové práce Martina Váchy a vlastních zdrojů
Redakce - 01.11.2004
Papež se omluvil za upálení Husa, Kostnice vystavěla Husův dům, jen Tábor ještě neudělal nic ve vztahu k Sezimovu Ústí za to, že ho vypálil. Budete v tomto směru něco podnikat?
Zde můžete svobodně reagovat na článek. Reakce se objeví ihned a není cenzurována, buďte proto prosím slušní. Pozor, vyplnění jména a textu je povinné. Pokud tyto položky nevyplníte, váš příspěvek se nezobrazí.
Volný pokec